Asi první informace, která se ke člověku dostane když jede do Washingtonu je, že je to evergreen state (vždyzelený stát). To ale tak úplně neplatí. Dokud jsem byl jenom na západě, tak mi to přišlo výstižné. Pořád lehce krape a tak je fakt všechno zelené. Všude je mech a lišejníky, stromy jsou jimi úplně pokryté, takže i v zimě vypadají jako by měly listí. No a pak člověk přejede Kaskádové pohoří, a slogan Washington the evergreen state vám přijde jako blbý vtip. V centrálním a východním Washingtonu člověk může vidět různé typy krajiny, jedno ale mají společné, je tam sucho!
A teď už k mému výletu, na kterém jsem byl 13. - 15. 1.. Jeli jsme s ABC Birding club na sever centrálního Washingtonu, Douglas a Okanogan County (kdyby to někdo chtěl googlit) nahánět tam zimní rarity. Sobotní vstávání o půl páté ráno sice nepatří k nejlepším zážítkům z Ameriky, ten zbytek ale určitě ano. Byl to můj už druhý výlet s touhle skupinou a opět to bylo úžasné. Jelo nás 19 v celkem 5 autech. Já, Fred (Rotarián, který mi to všechno zorganizoval), Ken (vedoucí celého výletu) a Ed (skvělý ptáčkař) jsme jeli v "Černé Labuti" v čele naší kolony :D. Celou sobotu jsme strávili na Waterville Plateau, kde ale byla taková mlha, že jsme nevěděli, jak to tam vypadá. Viděli jsme jenom od krajnice ke krajnici a pak, že je kolem jenom sníh. Naštěstí ptákům se nejvíc líbila silnice (jako jediná nebyla celá pokrytá sněhem) a tak jsme mohli všechny pozorovat přímo před našimi auty. Ptáků tam moc není, ale když už nějakého najdete tak to stojí za to. Většinu dne jsme potkávali jenom skřivany ouškaté a mezi nima občas pár sněhulí severních. A v hejnu asi 40 sněhulí severních se objevila jedna americká (to jméno moc nedává smysl, ale to pochopíte za chvíli). Kdyby nám ho schválila washingtonská faunistická komise, tak by to byl 5 pták pro Washington a celé pevninské USA. Ale na to si pár měsíců nebo i rok počkáme. Další skvělý pták byl tetřívek pelyňkový (další nesmysl v českém názvosloví, je to pták jako tetřev, ale nějak pro něj nemáme lepší jméno), kterého jsme viděli poprvé po 19 letech konání tohohle výletu nebo třeba orli skalní! Pak jsme se vyspali ve městě Omak, největším městě široko daleko, které ale nikdo z Tacomy nezná a vyrazili v neděli ráno do Okanogan County. Neděle: úžasná krajina Okanogan Highlands, spoustu ptáků a sněhu. Okanogan County je to nejzapadlejší místo na zemi. Je to sice největší "okres" ve Washingtonu, ale nikdo o něm neví. Když jsem někomu říkal, že tam jedu, tam jsem jim to musel vždycky ukázat na mapě :D. Prakticky nikdo tu nežije, a pokud se najde nějaký odvážlivec tak většinou jenom na léto. Je to zemědělská oblast, takže v zimě tu stejně není práce. Jsou tu 3 obyv./km² (česko má 133 obyv./km²). Všechny domy si lidé staví svépomocí, většinou není ani jedno okno stejné, půlka domu je z vlnitého plechu a ta druhá z překližky atp. Za celý den jsme narazili jen na pár aut, a jediný člověk s kterým jsme mluvili patřil do kategorie "podivín" :D. Krajina je tam ale úžasná. Kopce s useknutýma špičkama (nevím jak to jinak popsat), prakticky bez stromů, pokryté sněhem. Pole (kde byl ale jenom sníh) a jablečné sady. Neděle byla na ptáky bohatší mezi ty lepší ptáky patřili brkoslav severní, ořešník americký, kulíšek americký, pěnkavice šedotemenná (s podstatně hezčím jménem v angličtině Grey-crowned Rosy-Finch - růžová pěnkava s šedou korunkou :)) nebo třeba Townsend's Solitaire (tady už na české jméno rezignuju, nedává žádný smysl :D) nejlepším ptákem byl asi tetřívek ostroocasý. Před setměním jsme zkusili vyhoukat puštíky bradaté, kteří nám bohužel neodpověděli :(. Ozval se jenom výr virginský, kterého už jsem na listu měl. Večer jsme skončili v mexické restauraci a probrali všechny zážitky z uplynulého dne, probrali rozdíly v ptáčkaření v česku a tady a naplánovali den další. Náš cíl byl jasný (hlavně díky tomu, že se mi všichni snažili pomoct rozšířit můj life list) a tak jsme v pondělí ráno vyjeli na sovici sněžnou (Jo, to je Hedvika!!). Pondělí: Na první zastávce jsme přibrali posledního kura výletu jeřábka kanadského a ze špičky stromu na nás křičel můj první brhlík běloprsý. Potom jsme zahráli na strakapouda mnišího a objevil se hned pár (to je hodně dobrý druh) v doprovodu datla chocholatého. Dobrý rozjezd 15 minut a 3 nové druhy. No a tak jsme zase sedli do aut a jeli si pro sovici, kterou mi všichni tak slibovali. Měli jsme dvě místa, kde byly sovice minulý týden resp. včera. No a pak přišla zase mlha, které jsme se za celý víkend zbavili asi na hodinu. Zase jsme viděli od krajnice ke krajnici a z ptáků nebylo nic. A tak jsme zase křižovali Waterville Plateau, tentokrát už jenom se skřivany. Za dalších osm hodin jsme neviděli jiného ptáka. Pak jsme ještě zkusili pár dalších míst na cestě domů, ale štěstí nás opustilo :D Asi jsme si ho vyčerpali v neděli. Za celé tři dny jsme se sotva dostali na 80 druhů, které jsme na minulém výletu dostali za půl dne, ale určitě to stálo za to! Občas to bylo pomalé, hodiny bez ptáků, ale když už se nějaký objevil tak to byla pecka. A o tom asi winter rarities trip je :D
0 Comments
Výlet za orly Ve čtvrtek budeme mít Thanksgiving a tak jsme s Kathryn a Alanem jeli na pár dní předtím do Whistler v Kanadě. Přijeli jsme v neděli, prošli pár obchodů a vyptali jsme se na půjčování lyží (měli jsme totiž v plánu v pondělí vyrazit na svah). Když jsme se ale v pondělí ráno vzbudili, neměli jsme na lyžování moc náladu, hodně sněžilo a sníh byl mokrý a těžký. Tak jsme začli vymýšlet jiný program na dnešek. Někde jsme našli, že asi 20km od Whistler ve Squamish je největší zimní shromaždiště orlů a že by možná šlo nějaké vidět. Našli jsme možnost jízdy na raftu spojené s pozorováním těchto krásných ptáků. A tak jsme vydali autem na jih. Přivítali nás moc milí průvodci a čekání na zbytek výpravy (která měla přijet z Vancouver) nám rychle uběhl. Když přijel i zbytek (3 pánové z LA) nás vzali asi pět minut shuttlem k řece kde naše cesta mohla začít. Ještě než jsme dostali raft na řeku tak jsme viděli „pár“ orlů (po přepočtení asi 30). Zajímavé na té pláži byli lososi. Leželi všude, mrtvá těla lososů. Na kamenech, v řece, prostě všude. Občas šli v řece vidět i „zombie“ lososi, vypadali stejně jako ti mrtví, ale ještě plavali. Moc hezký pohled to není, ryby z kterých zaživa odpadávají části masa, kůže, ploutví. Je to ale ten důvod, proč budeme mít možnost nějaké orly pozorovat. Squamish river je bohatá na lososy v tomhle období převládá losos chum (keta). V průběhu podzimu se tu člověk může setkat se 4 druhy lososů a 3 druhy pstruhů/sivenů. Ti se táhnou třít do přítoků Squamish river, kde umírají a dostávají tak živiny zpět z moře do vnitrozemí. Nastoupilo nás 7 (Já, Kathryn, Alan, 3 pánové z LA a náš průvodce) na raft a mohlo se jet. Stromy kolem nás byly orly přímo obsypané. Na některých jich bylo pět nebo šest, rekord jsem napočítal šestnáct. A tak jsem jenom zíral, občas se snažil udělat fotku a na můj úkol je počítat brzo zapomněl. Přesně jsem počítal do padesáti, pak to ztratilo smysl a začali jsme počítat jenom po skupinách kde jich bylo deset a víc. Jak jsme postupně jeli dolů po řece naskytly se nám úžasné pohledy. Orli na stromech, orli na plážičkách, kde porcovali mrtvé lososy, orli na spadlých kmenech v řece. Prostě všude! Skupinky dospělých, mladých a všech věkových kategorií mezi tím (a že jich ti orli mají). Kromě orlů a racků, kteří orly doprovází všude a početně je značně převyšují, kolem nás občas proletělo hejnko hoholů nebo kolem nás proplula skupinka morčáků. Na chvíli se k nám dokonce připojila skupina tuleňů, která lososy pronásledovala z moře i několik kilometrů řekou. Tuleně jsem viděl už dostkrát, ale v řece mě opravdu překvapili. Celou dobu jsme se taky mohli kochat výhledy na okolní zasněžené hory, ale to mě v ten moment tak moc nebralo. Nakonec se nám rekord 3769 orlů za den z roku 1994 pokořit nepodařilo, ale i něco přes „pouhých“ 300 orlů mne mile překvapilo. Po krásné jízdě jsme se šli ohřát do stanu, který byl pěkně vyhřátý, čekali tam už další průvodci, kteří nám pomáhali s raftem a výborné chilli con carne. Potom jsme se chvíli bavili o americkém a českém školství a pak už jsme jeli zpět do Whistler.
PS: Ne všechny fotky jsou dokonalé, ale snad Vám trochu přiblížím kolik orlů tam bylo a jak to vypadalo :). Tak se můžete podívat a u některých fotek jsou další popisky. FootballVčera (v Sobotu 10/28) jsem byl v Seattlu na zápase (nejlepšího týmu) Huskies. Hráli jsme proti UCLA Bruins a rozdrtili jsme je :D Byla to už druhá hra, na které jsem mohl být, a je to super :). Jediný problém byl, že v 2. čtvrtině si sedl na strom vedle stadionu orel bělohlavý a tak jsem nevěděl co sledovat :D. Orel, roztleskávačky :D.... Bylo fakt těžké se na tu hru soutředit! Americký fotball je tu všude. První o čem se s kýmkoliv bavíte je fotbal, každý pátek musíte do školy v Jersey nebo aspoň v mikině Saehawks nebo Huskie (někdo chodí v Cougars, ale to jenom ti, kteří neví co je dobrý fotbla :D). Stadion pro 70 000 lidí byl skoro plný. V momentě kdy všichni začli skákat, a naše tribuna málem spadla, jsem myslel, že se poblinkám, ale dopadlo to dobře a taky jsem si zaskákal :D (když jsem se dozvěděl, že ta tribuna jim během stavby fakt spadla, tak jsem zase rychle přestal skákat) Americká hymna na zahájení zápasu :) Zabralo mi to dost času a musel jsem se kvůli tomu zaregistrovat na youtube. Tak se na to podívejte :D
Herron island„Bál jsem se, moc jsem se bál této knížky. Když zavřu oči, vítr mi ještě hraje na tvářích a vidím tance plejtváků v chladné a husté vodě oceánu. Bojím se, abych svůj příběh správně přetlumočil. Úkol je to téměř nemožný, pokusit se převést pohled na křičící modrooké kormorány a na plápolavý karmín pomalu zapadajícího antarktického slunce do plochých papírových stránek s trochou černi. Dlouho jsem váhal, přestože jsem přesně věděl, co chci napsat. Bál jsem se obtíží věci.“ (Poslední země: Antarktida, Marek Orko Vácha).
Tohle je začátek mojí nejoblíbenější knihy. A přestože se to v hodně věcech liší (třeba nechci psát o Antarktidě, ale o jednom malém ostrůvku v Puget Sound, a rozhodně to nebude kniha a taky nemám tucha co chci napsat :D), myšlenka je stejná. Asi jste si všimli, že od posledního článku uběhlo víc než měsíc . Bylo to dáno tím, že mi začala škola, která zabere hodně času, ale taky tím, že jsem nevěděl, jak se vyjádřit. Naposledy jsem skončil u Seabrooku. Odtamtud jsem se vrátil v pátek (9/1/2017) odpoledne a hned večer přišla otázka od moji host mamky, jestli chci jet na nějaký ostrov. Prý tam pojede rodina druhé studentky z Tacomy a můžou mě vzít taky ... a tak jsem jel . Ještě večer jsme zjistili, který ostrov to vlastně je, a já si zase sbalil kufřík. V sobotu ráno už jsem seděl s Coreym (host strejda Veerle, druhé studentky z Holandska) v autě směrem na trajekt. Byli jsme desáté a poslední auto, které se na něj vešlo, a mohli jsme jet! Jeli jsme přesně jednu míli (1,6 km) a byli jsme tam. HERRON ISLAND, ráj na zemi!!! Veerle, Lorie (její host mamka) a Kelli (manželka Coreyho a naše hlavní kuchařka) už tam byly. Prvně, než jsme začli dělat cokoliv jiného, jsme s Coreym vyvěsili americkou vlajku, to mi přišlo hrozně hezké. A pak jsme se vrhli na to ostatní. Loď, vodní skútry a kajaky. Bylo to boží, nikdy předtím jsem nejel na vodním skútru a nevěřil bych, jak rychle to jede, povedlo se mi ho dostat přes 91 km/h (s laskavým svolením mé YEO). A taky skvěle skáče . Naše cabin nebyla úplně největší, obyvák propojený s kuchyní, 2 ložnice a koupelna. Ale to nebránilo tomu, aby se tady vystřídalo spoustu super lidí. Každý den přijelo 10-15 lidí, kteří s námi strávili den, povídali si s námi a užili spoustu legrace. Jediný, kdo zůstával pořád stejný, byl náš soused Curt a jeho kamarád. Curt pracoval pro NASA na vývoji raketoplánů, potom pro Boeing zkonstruoval Boeing 787 a od prosince je profesionálním důchodcem na Herron Islandu. (Měl tam dva domy, 10 aut a 12 lodí :D). Tak jsem si s ním užil spoustu legrace, třeba mě vzal na projížďku Fordem T. Jídlo tam bylo BOŽÍÍÍ!!! Kelli vařila snad nonstop. Přes den jsme měli na střídačku žebra a krevety a na večeři obojí . Já jsem chodil na pláž sbírat ústřice a mušle a Curt nám k tomu dodával kraby. Nikdy jsem nejedl nic lepšího. I oni se divili, že jsem zvládl sníst 3 kraby na posezení . No a jak vlastně vypadaly moje dny na ostrově? Ráno jsem strávil na skútru nebo lodi. Skútr je boží! Závody kolem ostrova, jezdit spolu s hejnem 20 tuleňů nebo si půl hodiny užívat a skákat na vlnách za lodí (nakonec se na zádi sešla celá posádka a dokonce mi tleskali :D). Nebo jsme jeli lodí pro benzín, protože ty skútry fakt žerou. Potom dobrý oběd a odpoledne zase na moře ... jednou jsem s Coreym objel ostrov na kajaku, jindy jsme si jenom tak sedli na velký nafukovací kruh a odpočívali. No a večer znovu na skútr, není nic krásnějšího než západ slunce nad mořem . Pak se pořádně nadlábnout na večeři a večer jsme chodili pozorovat bioluminiscenci moře (to bylo taky husté). No a potom jsme se většinou do půlnoci bavili, dokud jsem neodpadl. (Nějak se mi tam nevešla 1-8 svačin, ale ty nebyly tak důležité ). A jednou jsem dokonce možná viděl z lodi kosatky, ale bylo to tak krátce, že si nakonec vlastně nikdo nebyl jistý. No a v úterý jsme jeli domů. DOUFÁM, ŽE SE TAM JEŠTĚ ASPOŇ JEDNOU PODÍVÁM! Seabrook a Olympijský poloostrovOd úterního večera do pátku jsem trávil čas s mamkou z mojí třetí host-rodiny na západním pobřeží v Seabrooku. Byl to takový malý resort s domy k pronájmu, kam jezdí na dovolenou především lidi z Tacomy. Užil jsem si spustu dobrého jídla. Měli jsme snad pořád plody moře (škeble, krevety, mušle). Bylo tam krásně, dokonce nám svítilo slunko. Chodili jsme na pláž, kde se ale nedalo moc vydržet jaká tam byla zima a vichr. Často jsme se jenom procházeli po seabrooku nebo jsem po něm jezdil na kole. Vlastně jsem spíš dělal kolečka kolem něj, protože byl tak malý, že ho člověk projel celý za 5 minut. Cestou zpět jsme jeli přes olympijský poloostrov, Quinault rain forest (deštný les) a Lake Crescent (půlměsícové jezero). Nikdy jsem neviděl tak úžasné lesy jako tady. Rostou tu obrovské smrky a zeravy (thuje), musí mít aspoň 200 let - jsou fakt obří. Všechno je porostlé mechem a kapradím, které mi je tak do půlky stehen :D. PROSTĚ BOŽÍ!!!
DVA TÝDNY DO ODJEZDUkroužkování, Francie a další Snažím se užívat si poslední dny v Česku naplno, a tak jsem pořád v pohybu. Včera jsem se vrátil z Francie a týdny předtím jsem zase trávil kroužkováním ptáků, např. na akci Acrocephalus. |
Archives
October 2017
Categories |